Husitská kronika (lat.Chronicon Laurentii de Brzezowa) je latinsky napísaná kronika o husitstve. Vavřinec z Březové píše z pozície umiernených Pražanov a stavia sa ako proti Žigmundovi, tak proti radikálnym táboritom. Nedokončená kronika zachytáva udalosti od roku 1414 – 1422, najväčší dôraz je kladený na roky 1419 – 1421. Politický a faktograficky obsažný spis je najdôležitejším prameňom pre poznanie ranej fázy husitstva a jedným z najvýznamnejších literárnych diel husitstva.[1]
Kronika začína rokom 1414 opisom začiatku prijímania pod obojím spôsobom a končí náhle pri opise bitky pri Kutnej Hore v decembri 1421:
„
A na den sv. Tomáše ... po skrovné snídani dali zvoniti na zvon, a nechavše tam mincmistra, vyjeli z Hory bránou, která vede k městu Kouřimi. A když odtáhli sotva na dva hony od města, začal se král se svým vojskem v houfech přibližovati k pražskému vojsku. V největším pak králově houfu bylo mezi množstvím ozbrojenců uzavřeno mnoho set volů a krav, aby jim pohledem na ně nahnali strachu a obrátili je na útěk. Avšak Bůh, který nikdy nenechal bez pomoci své bojovníky, hojně udělil všem bojujícím za jeho pravdu pevnost mysli. Neboť nepolekáni žádným strachem z množství lidu, vytáhli do pole a ze všech stran se obklopili vozy a všichni pěší a také i Kutnohorští, kteří s nimi vytáhli ... sešikovali se mezi vozy se svými cepy a zbraněmi, připravivše na vozích mnoho děl k střelbě. ... A když některé královské houfy chtěly útokem napadnouti vozy, byly s velikou škodou děly odraženy. A tak je takové nepřátelské útoky a bojové šarvátky zaměstnávaly až do noci. Zatím, když tito spolu tak vzájemně, jak bylo pověděno, po způsobu rytířském zápasili, bylo mnoho set kutnohorskými uprchlíky z města zrádně vpuštěno Kolínskou bránou od Hory. ... Potom, když obě vojska, jak bylo povězeno, sváděla až do noci v poli rytířské půtky, položilo se královské vojsko nedaleko od vojska pražského, aby dostávalo z Hory potraviny. Ale táboři s Pražany, majíce velmi málo jídla a pití, v mrazu vykonávali půst Bohu. A zdvihnuvše se přitrhli k místu, které král se svým lidem obsadil, a vystřelivše z děl, zahnali krále s celým jeho vojskem z místa, kde se položil. A když nastalo ráno...
Potom v týchž dobách hlásali někteří kněží táborští lidu nový příchod Kristův, při kterémžto mají prý být všichni zlí a protivníci pravdy zahynouti a býti vypleněni a dobří jen v pěti městech zachováni ... Jejich jména jsou tyto: Plzeň, která byla u nich nazvána městem slunce, Žatec, Louny, Slaný a Klatovy.
Potom nazítří, totiž v neděli nejblíže příští po sv. Markétě, asi o hodině nešporní bylo připraveno všechno vojsko královo, aby někteří z nich v několika tisících útokem dobyli dřevěný srub, postavený Žižkou na hoře vedle šibenice, a po jeho dobytí aby ostatní houfy podle rozvržení hejtmanů zaútočily na třech místech na Pražské město, totiž z Pražského hradu Čechové s šestnácti tisíci na dům vévody Saského, z Vyšehradu aby vyrazili na Nové a ze Špitálského pole na Staré Město. Když to bylo takto rozvrženo, vytáhlo mnoho tisíc jezdců na Špitálské pole, přičemž král čekal na druhé straně Vltavy v poli s třemi velkými houfy, aby viděl výsledek. Míšenští pak spolu se svými lidmi a s nimi spojenými sedmi nebo osmi tisíci vyjeli na horu, útokem a s troubením napadli svrchuuvedený srub a obsadili příkop a viničnou věž. A když chtěli lézti na zeď, udělanou ze země kamení, a dvě ženy s jednou dívkou a asi šestadvaceti muži, kteří tehdáž zůstali v srubu, udatně kamením a sudlicemi odporujíce se bránili, neboť neměli šípy ani prach do houfnic. ... I Žižka přišed tam byl by zabit, kdyby ho jeho lidé nebyli cepy vyrvali z rukou nepřátel. A když se již celé město strachovalo, že bude ztraceno, a vylévajíc s maličkými slzy, očekávalo jen pomoc z nebe, přišel zatím kněz se svátostí těla Kristova a za ním asi padesát střelců a ostatní sedláci bez zbroje s cepy. A nepřátelé uviděvše svátost a uslyševše zvonění zvonku a silný křik lidu, zachváceni náramným strachem se dali na útěk a velmi rychle prchali, chtějíce jeden druhého v běhu předstihnouti. A za toho útoku nemohouce se udržeti, mnozí se zřítili z vysoké skály a zlámali si vaz, přemnozí byli od pronásledovatelů pobiti, takže v době jediné hodiny bylo jich zabito skoro tři sta a jiní byli smrtelně zraněni a odvedeni.
opis jednotlivých názorových prúdov v husitstve, kde sám Vavřinec z Březové je na pozícii umiernených Pražanov a stavia sa ako proti Žigmundovi, tak proti radikálnym táboritom. Kronika prináša plné znenie štyroch pražských artikulov[1]:92, ale aj detailné znenie radikálnych artikulov táborských[1]:111, teologických debát medzi Pražanmi a tábormi vrátane článkov viery vytýkaných táborom ako bludné[1]:188 a opis extrémnych pikartských a adamitských siekt[1]:262-263. Všetky strany konfliktu sa uchyľovali k násiliu voči svojim oponentom, obvineniam z kacírstva, vraždeniu a ničeniu. Husiti cielene ničili kláštory a cirkevný majetok, Žigmund ho bol nútený používať na financovanie. Autor viní táborov z radikalizmu a dáva im za vinu zlé meno Čiech vo svete.
„
Neboť svrchujmenovaní nepřátelé pravdy, lapajíce v rozličných místech království kněze i laiky, horlivé vyznavěče přijímání z kalicha, odevzdávali je Kutnohorským a některé prodávali za peníze. A ty Kutnohorští, Němci, ukrutní pronásledovatelé a nepřátelé Čechů a zvláště milovníků pravdy Kristovy, trápili rozličnými urážkami a různými druhy trestů a nelidsky házeli, zvláště v nočních dobách do nejhlubších jam nebo šachet, některé zaživa, některé postínané, a zvláště do šachty blízko kostela svatého Martina před Kouřimskou branou, kterou Horští nazvali Tábor.
Potom dne 21. měsíce května někteří z táborů chodíce v zástupech po Praze, takřka násilím stříhali nůžkami mnohým mužům brady a zvláště vousy pod nosem ... nadto uřezávali pannám vrkoče a ženám trhali šlojíře.
“
– Tábori ako spojenci Pražanov počas prvej krížovej výpravy v Prahe[1]:65
„
...král Zikmund, pobrav z Pražského kostela a kláštera svatého Jiří hlavy, ruce, monstrance a ostatní klenoty ze zlata a stříbra, kázal je rozbíti a vyplatil žold, přičemž slíbil, že dá všechno udělati lepší, až dá Bůh království pokoj a klid. Čí tedy hřích je těžší? Těch, kteří ničili dřevěné obrazy, nebo těch, kteří ničili stříbrné?
“
– Žigmund na Pražskom hrade počas prvej krížovej výpravy[1]:101
„
A přesto, že obyvatelé města na ně lili rozpuštěnou smůlu a vaříci vodu, přece se Pražané z jedné a táboři z druhé strany zmocnili spolu s hradem města, ... a zahubili všechny muže města mečem a ohněm, ponechavše jich naživu sotva třicet, aby pochovali těla mrtvých. A ti jich pochovali přes dva tisíce, ato patnáct set po odečtení přemnohých upálených panoší, měšťanů, kněží a židů. Ale nešlechetné táborské ženy tam spáchaly strašný zločin, neboť vyvedly z města ženy a panny ... slíbivše jim bezpečný odchod, ale když ony vyšly z města, svlékly z nich roucha, pobraly jim peníze a jiné věci, a zavřevše je do jedné viničné boudy, zahubili je plameny ohně a nešetřily ani těhotných, aby rozmnožili nenávist své nepravosti.
“
– Masaker v Chomutove spáchaný tábormi a Pražanmi[1]:218
„
Konečně z horlivé lásky k zákonu Božímu (Žižka) udeřil na ostrov řečených pikartských kacířů, a aniž co tušili, hned na ně se svými lidmi vytrvale nepřátelsky zaútočil. A ačkoliv se velmi silně jak ženy, tak muži bránili a jednoho urozeného panoše Žižkova zabili, přece jich bylo v úterý po sv. Lukáši skoro čtyřicet obojího pohlaví zajato a zahubeno, přičemž byl jen jediný muž zachován, aby vypověděl jejich skutky. A nebyl žádný kromě jednoho, jak se tvrdí, oděn v spodky. Sláva Tobě, Pane!
↑ abcdefghijklmnoVAVŘINEC Z BŘEZOVÉ. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic.. 2. opr. vyd. Praha : Svoboda, 1979. Překlad z latinských originálů: František Heřmanský a Jan Blahoslav Čapek. Úvod, studii, poznámky, vysvětlivky, rejstříky a bibliografii sestavila Marie Bláhová. S. 427.
