Niekoľko viet

Niekoľko viet (Několik vět) bol petičný dokument, vypracovaný na jar roku 1989 hnutím Charta 77 v Česko-Slovensku.

Vznik dokumentu

Petíciu iniciovali Václav Havel, Jiří Křižan (autor názvu dokumentu), Stanislav Devátý a Alexander Vondra. Pod textom petície boli uvedené aj ich adresy a signatári na tieto adresy posielali podpísané hárky petície. Text bol zverejnený 29. júna 1989 vo vysielaní Slobodnej Európy a Hlasu Ameriky.

Signatári

Pod petíciou boli podpísaní chartisti (napr. Ján Čarnogurský) ale aj mnohé známe české osobnosti ako Jiří Bartoška, Vladimír Merta, Daniela Kolářová, Bolek Polívka, Michael Kocáb, Hana Zagorová, Josef Kemr, Jiří Suchý. Mená týchto signatárov petície boli vysielané rozhlasovými stanicami Slobodná Európa a Hlas Ameriky.

Zo strany KSČ a štátnych orgánov bola proti petícii vedená neúčinná kampaň. Už deň po zverejnení (30. júna 1989) vyšiel článok v Rudom práve s názvom „Kto seje vietor“, ktorý sa signatárom vyhrážal, že zožnú búrku. Článok však mal aj opačný účinok a pridali sa ďalší významní českí signatári: Zdeněk Svěrák, Jan Čenský, Rudolf Hrušínský, Martin Stropnický, Ivan Trojan.

Už pred petíciou, v lete 1989, v Poľsku prebehli prvé „poloslobodné“ parlamentné voľby, ktoré priniesli obrovský úspech vtedy opozičnej Solidarite. Počas symbolického pohrebu Imreho Nagya 16. júna 1989 v Budapešti alebo v prejavoch Andreja Sacharova na zjazde ľudových poslancov (v tom čase najvyšší sovietsky legislatívny orgán, rus. Съезд народных депутатов СССР) v Moskve zaznamenali omnoho radikálnejšie požiadavky. Napriek tomu česko-slovenské mocenské orgány štátu vnímali petíciu ako vážnu hrozbu a prijímali mimoriadne opatrenia.

V piatok 23. júna disponovalo vedenie federálneho ministerstva vnútra presnou informáciou o výzve, jej obsahu i o zbieraní podpisov pod petíciu. Minister o tom prednostne informoval stranícke špičky. Správa kontrarozviedky uvádzala, že výzva má sedem bodov – požiadaviek a je podobná „kontrarevolučnej výzve dvetisíc slov“ z roku 1968. Podľa tej istej správy mala podpisová akcia slúžiť ako „ľudová anketa s cieľom overiť podporu opozície v prostredí najširších vrstiev“ spoločnosti. „Z informačných tokov bezpečnostných zložiek je zrejmá snaha organizátorov Niekoľkých viet získať medzi prvých signatárov Alexandra Dubčeka.“ To sa im nepodarilo. Ako najznámejší slovenský signatár je doteraz uvádzaný Milan Kňažko, ktorý sa potom v októbri 1989 dokonca otvoreným listom vzdal titul zaslúžilý umelec.

Podobným príkladom na Slovensku bola petícia za oslobodenie zadržaných signatárov Charty 77, neformálne označovaných Bratislavská päťka (Jána Čarnogurského, Miroslava Kusého, Hany Ponickej, Antona Seleckého a Vladimíra Maňáka) v auguste 1989, ktorú vtedy okrem Šimečku a Kňažka podpísal napríklad aj Ján Chryzostom Korec.

Podpisovanie petície Niekoľko viet dosiahlo masové rozmery na jeseň roku 1989, tesne pred začiatkom Nežnej revolúcie, bolo pod petíciou podpísaných približne 40 000 občanov Česko-Slovenska.

Celé znenie v origináli

Několik vět

První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy přestavba a demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž měsíce však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám, novou ústavou počínaje a ekonomickou reformou konce, musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality. Podle našeho názoru je k tomu třeba:

1. Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové.
2. Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací.
3. Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odboru, svazu a spolku.
4. Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.
5. Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů.
6. Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.
7. Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.

Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem.

Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Československo nalézá.

Externé odkazy

• Několik vět – posledních pět měsíců komunistické diktatury petiční optikou – článok historika Jiřího Urbana v časopise Paměť a dejiny (2010)
• Niekoľko viet o niekoľkých vetách – komentár Martina Bútoru pre denník SME (2009)