Redaktor:Zdenekk2/pieskovisko

Anglická občianska vojna (angl. English Civil War) bola séria ozbrojených konfliktov medzi britskými parlamentaristami, známymi ako „kulatohlavcovia“ (Roundheads) a monarchistami, zvanými ako „kavalieri“ (Cavaliers) v rokoch 1642–1651. Skončila víťazstvom parlamentu v bitke u Worcesteru 3. septembra 1651.

Občianska vojna viedla k procesu s Karlom I., jeho poprave a odchodu Karla II. do exila. Anglická monarchia bola nahradzená republikou (Commonwealth of England) (1649–1653) a neskoršie protektorátom (1653–1659) pod osobnou vládou Olivera Cromwella. Monopol Church of England bol zrušený a víťazovia upevnili anglickú moc v Írsku. Pre ústavnú praxu vojna značila, že panovník mohol nabudúce vládnuť iba so súhlasom parlamentu.

Pozadie

Karol I.

Keď roku 1625 nastúpil na trón Karol I., Anglicko, Škótsko i Írsko prežívaly obdobie mieru. Karol I. dúfal, že sa mu všetky tri královstva podarí zjednotiť, tak ako o tom sníval už jeho otec Jakub I. Niektorí parlamentaristi sa však obávali, že taký krok by mohol mať za následok porušenie tradíc, ktoré spájaly anglickú monarchiu. Vzhľadom k tomu, že Karol I. mal rovnaké presvedčenie svojho otca Jakuba I. o božskom pôvodu kráľovskej moci, podozrenia parlamentaristov bola oprávnená.

Postavenie parlamentu

Pred vypuknutím vojny nemal parlament vo vládnom systéme významnú rolu, bol skôr akýmsi poradným orgánom svolávaným panovníkom k odsúhlaseniu nových daní, a to iba príležitostne a na krátky čas. Potom ním bol opäť rozpustený. Vyberanie daní mala na starosti nižšia šľachta (gentry). Anglickí kráľi preto potrebovali ich podporu, aby mohli bez ťažkostí tieto dávky vyberať. Pokial šľachta výber daní odmietla, nemal panovník žiadne právomoce, ako ju k tomu prinútiť. Parlament dovolil zástupcom nižšej šľachty, aby sa zošli, dohodli a poslali královi politické návrhy. Títo zástupcovia ale nemali žiadnu moc donútiť kráľa prijať ich požiadavky okrem zamedzeniu jeho príjmov.

Obavy parlamentu a Petícia za právo

Jedním z prvých problémov vlády Karola I. bolo jeho manželstvo s Márií Bourbonskou, francúzskou princeznou katolíckeho vyznania. Svadba sa konala roku 1625, krátko po Karlovom nástupe na trón. Toto manželstvo otváralo možnosť, že jeho deti, vrátane následníka trónu, budú vychovávať ako katolíkov, čo protestantské Anglicko desilo.

Karol I. sa tiež chcel zapojiť do konfliktov práve prebiehajúcich na evropskom kontinente a neskôr sa účastnil tridsaťročnej vojny (1618–1648). Zahraničné vojny si prirodzene žiadaly obrovské výdavky a k zvýšeniu daní kráľ potreboval súhlas parlamentu. Parlament odmietol dať panovníkovi obvyklé právo vybrať cla na celý čas jeho vlády a umožnil mu to iba na jeden rok.

Karol I. medzitím pokračoval s vojnami na kontinente. Vyslal expedičný sbor, aby oslobodil francúzske hugenoty z obleženia vojsky francúzskeho kráľa v La Rochelle. Do čela anglíckeho vojska sa postavil kráľov oblúbenec, George Villiers, vojvoda z Buckinghamu. Táto výprava neuspěla a parlament podnikol kroky, ktoré maly viest k obvineniu Buckinghama z veľazrady. Karol odpovedal rozpustením parlamentu. Pretože však stále potreboval peniaze, svolal roku 1628 parlament nový (jedním z jeho členov bol i Oliver Cromwell). Tento parlament vypracoval Petíciu za právo (Petition of Right), ktorá obmedzovala niektorá kráľova práva a naopak obhajovala výsady parlamentu. Karol ju prijal, aby získal potrebné financie.

Obdobie Karolovy osobnej vlády

Karol I. nasledujúcich jedenásť rokov parlament nezvolával. Jeho vláda bola v tomto obdobiu ovplyvnena nedostatkom finančných prostriedkov. Preto viedol mierovú politiku doma aj v zahraničiu. Jeho legislativná činnosť bola minimálna. Pokúšal sa získať peniaze i bez parlamentu, čo častokrát zpôsobovalo nemalé obtíže. Upravil systém prideľovania patentov a monopolov a dôslednejšie využíval svojich práv na vyberanie rôznych pokut. Otvorilo sa tak široké pole pre korupciu, čo viedlo k nespokojenosti.

Roku 1635 sa Karol I. pokúsil zvýšiť svoje príjmy zavedením námornej dane (Ship Money). Odvolával sa na starý zákon, ktorý ukládal, že královské námornictvo majú podporovať všetky grófstva. Tento poplatok však po storočia platily iba prímorske grófstva, preto bol považovaný za daň neschválenú parlamentom, teda nelegálnu. Mnoho význačných osobností ju odmietlo zaplatiť. William Prynne a John Hampden boli za neuposlechnutie pokutovaní, čo vzbudilo vlnu nevole.

Najvätší odpor však vzbudila Karolova náboženská opatrenia, majúce upevniť postavenie jeho i štátnej cirkve. Karol I. veril v posvátnú podobu Church of England, zvanú „vysoký anglikanismus“ (High Anglicanism), ktorá vychádzala z arminianizmu. Svoje presvedčenie sdieľal s William Laudom, arcibiskupom canterburským a svojim politickým poradcom. Pod Laudovým vedením sa staly náboženské rituály slavnostnejšiemi, drevené Stoly Pána boly napríklad nahradzeny kamennými oltáry.

Puritáni Lauda obvinili, že sa snaží znovunastoliť katolíctvo. Ten však nechal nespokojence zatknút a roku 1637 niekolkim z nich dokonca urezať uši. Boly obnoveny výnosy kráľovny Alžbety I., ktoré ukládaly všetkým povinnú účasť na anglikánskych obradoch. Puritáni odmietajúci chodiť do anglikánskych kostoľoch museli platit pokuty. Karolova samostatná vláda skončila, keď sa pokúsil zaviesť svoje náboženské reformy ve Škótsku. Škótská cirkev bola dlho nezávislá, no Karol I. chcel zjednotiť náboženské obrady v celej zemi. Letom roku 1637 zaviedol v Škótsku novú verzii Knihy modlitieb (Common Prayer Book). V Edinbourghu vypukly pouličné nepokoje. Vo februári roku 1638 formulovali Škóti svoje sťažnosti v tzv. Slavnej dohode (National Covenant), kde bolo uvedené, že sa žiadne zmeny nesmú robiť bez súhlasu slobodných parlamentov a cirkevných zhromaždení. Zhromaždenie škótske cirkve sa zišlo v Glasgowe v novembri roku 1638. Odmietlo Knihu modlitieb a prehlásilo úrad biskupa za nezákonný. Karol I. žiadal odvolanie týchto uznesení, ale Škóti to odmietli. Obidve strany sa začali pripravovať k boju. Karol I. doprovádzal svoje vojská k škótskym hraniciam na jar roku 1639. Po nerozhodnom ťaženiu sa však rozhodol podpísať tzv. berwickú mierovú zmluvu (Pacification of Berwick). Vojna biskupov pokračovala i letom roku 1640 (druhá vojna biskupov). Kráľ bol porazený. Vzdal sa práva zasahovať do škótských cirkevných záležitostí a zaplatil Škótom vojnové výdavky.

Opätovné svolanie parlamentu

Aby potlačil rebelov v Škótsku, požiadal Karol I. o peniaze parlament novo zvolený roku 1640. Vätšina jeho členov vedená Johnom Pymom toho využila ku kritice kráľa a jeho zásahu v Škótsku. Na takýto zločin proti maještátu kráľ odpovedal rozpuštením parlamentu. Vzhľadom k tomu, že tento parlament zasadal iba niekoľko týždňov, dostal označenie „krátky“ (Short Parlament).

Karol I. pak znova zaútočil na Škótsko, ale bol porazený. Škóti vtrhli do Anglícka a okupovali Nothumberland a Durham. Medzitím sa podarilo ďalšiemu Karolovu význačnému poradci, Thomasi Wenthwothovi, získať post miestodržiacieho v Írsku (1632) a presvedčiť írskú nižšiu šľachtu, aby zaplatila nové dane, pretože jej na odplatu sľúbil náboženské ústupky. Karol ho povolal naspäť do Anglícka a roku 1640 mu udelil titul grófa zo Straffordu. Jeho úkolom bolo získať na svoju stranu i Škótov, ale neuspel. Škóti obsadili severné Anglícko a Karol I. im musel platiť, aby nepostupovali ďalej. Karol I. sa ocitol v kritickej finančnej situácii, pretože ako kráľ Škótska i Anglícka musel platiť obidve vojská. Na radu Snemovny lordov (Magnum Concilium, bez účasti Dolnej snemovny) sa rozhodol zvolať parlament na november roku 1640.

Dlhý parlament

Nový parlament bol však voči kráľi ešte viac nepriateľský ako ten predošlý. Do jeho čela sa postavili John Pym a John Hampden. Karol I. bol kritizovaný a nakoniec donútený prijať niektoré ústupky parlamentu. Bolo stanovené, že parlament sa má schádzať aspoň raz za tri roky, bez toho, aby jej kráľ musel zvolávať a naďalej kráľ nesmel bez súhlasu parlamentu ukladatť dane. Parlament mal tiež právo dohľadu nad kráľovými ministrami. A nakoniec kráľ ztratil právo rozpúšťať parlament bez jeho súhlasu. Parlament sa pokúsil vyhnúť konfliktu a vyhlásil, aby každý dospelý v zemi podpísal The Protestation (prohlášení), listinu slibujúci vernosť královi a anglikánske církvi.

Roku 1641 bol gróf Strafford uveznený v Toweru a obvinený zo zrady. Nepodarilo sa ho však usvedčiť, preto sa Dolní snemovna rozhodla uplatniť Bill of Attainder, zákon o ztrátě cti a občianskych práv. V takomto prípade nebolo treba rozhodnutie súdu, ale len súhlas kráľa. Kráľ to však odmietnul. Strafford, aby zabránil hroziacej vojne, pak kráľi sám napísal a požiadal o prehodnotenie tohto rozhodnutia. Kráľ tak urobil a Strafford bol v máji 1641 popravený. Straffordova obeť však zemi pred konfliktom neuchránila, práve naopak, Anglii k vojne odsúdila. V priebehu niekoľko mesiacov povstali irští katolíci z obavy pred obnovením protestantské moci. Začaly kolovat zvesti, že kráľ Íry podporuje, čo nahrávalo puritánom z Dolnej snemovny kritizujúcim kráľa. V januári roku 1642 sa Karol I. pokúsil zatknúť päť členov Dolnej snemovny a obviniť je zo zrady. Keď vstúpil so svojimi vojakmi do parlamentu a požiadal predsedajúceho (Speaker) Williama Lenthalla o ich vydanie, bol odmietnutý. Lenthall prehlásil, že viac ako služobníkom kráľa, je služobníkom parlamentu. Karolov pokus tak skončil neúspechom.

Prvá občianska vojna

Niekoľko dní po tejto udalosti opustil Karol I. z bezpečnostných dôvodov Londýn. Ďalšia korešpondencia s parlamentom nepriniesla žiadne výsledky. Mestá vyjadrovali sympatie buď jednej alebo druhej strane. Napríklad posádka mesta Portsmouth sa pridala na stranu kráľa. Naopak, keď sa kráľ pokúsil získať zbrane v mestečku Kingston upon Hull, vojenský veliteľ sir John Hothman, menovaný parlamentom, mu je odmietol vydať. Karol I. jej chcel uvezniť za zradu, ale nebol schopný svoje rozhodnutie presadiť.

Počas leta roku 1642 rostlo v zemi napetie, na mnohých miestach dochádzalo k násiliu. Prvého mŕtveho zaznamenali v Manchesteri. Zpočiatku ostávala väčšina krajiny neutrálna, i keď Kráľovské námornictvo a väčšina anglických miest stranila parlamentu a venkovské oblasti naopak kráľi. Vojna sa šírila rýchlo a nakoniec sa jej účastnily všetky vŕstvy tehdajšej spoľočnosti. xxx Mnoho oblastí se pokoušelo zachovat si neutralitu, někde se vytvořily skupiny (Clubmen), které chránily svůj kraj před útoky obou armád. Jejich pokusy ovšem nebyly často příliš úspěšné. Král a jeho přívrženci na straně jedné si mysleli, že bojují za tradiční vládu v církvi a státu. Na straně druhé většina parlamentaristů pozvedla zbraně na obhajobu toho, co považovali za tradiční rovnováhu moci v církvi a státu. Tato však byla narušena královými špatnými poradci během jedenácti let jeho osobní vlády. Členové parlamentu nebyli jednotní. Někteří bezmezně podporovali krále, v jednu chvíli během války jich bylo více než jejich protivníků, a jiní zastávali zásadní reformy jako náboženskou nezávislost a přerozdělení moci.

Po zklamání u Hallu, se Karel přesunul do Nottinghamu, později do Staffordu a pak do Shrewsbury, protože se zdálo, že ho významně podporují oblasti kolem údolí řeky Severn a severního Walesu. Parlamentaristé si mezitím zabezpečovali strategická města, jejichž velení svěřovali svým sympatizantům. Do čela armády byl postaven Robert Devereux, hrabě z Essexu.

Essex se vydal na sever, po cestě se mu dařilo verbovat další vojáky. Umístil armádu na severu oblasti Cotswolds, na místě strategicky významném – mezi roajalisty a Londýnem. Bylo jen otázkou času, kdy se průzkumné oddíly znepřátelených stran setkají. To se také stalo v první větší šarvátce občanské války. Jezdecký oddíl pod velením prince Ruperta Falckého, syna Fridricha Falckého a Alžběty Stuartovny, porazil jízdu pod vedením Johna Browna nedaleko města Worcester v září 1642.

Rupert se stáhnul do Shrewsbury, kde válečná rada projednávala další postup. Nabízela se dvě řešení: buď se vydají směrem k Essexově nové pozici u Worcesteru, nebo potáhnou na Londýn, v čemž jim nyní nebránilo Essexovo vojsko. Rada se rozhodla vyrazit k Londýnu. Ovšem případná srážka s Essexem nebyla zamítnuta, protože velitelé se obávali, aby jeho síly ještě nevzrostly. Essex se podle očekávání vydal za roajalistickou armádou. Obě vojska se setkala 23. října 1642 v bitvě u Edgehill. Její výsledek byl však nerozhodný a obě strany si nárokovaly vítězství. Po akci u Turnahm Green se Karel stáhnul do Oxfordu, který sloužil jako jeho základna po zbytek války. Roku 1643 zformoval Oliver Cromwell svůj oddíl (Ironsides). Tito disciplinovaní vojáci prokázali jeho schopnosti vojenského velitele a pomohli mu zvítězit u Gainsborough.

Začátek války byl úspěšnější pro roajalisty. Situace však obrátila na konci léta roku 1643, kdy Essexova armáda donutila Karla ukončit obléhání Gloucesteru. 20. září byl král poražen v první bitvě u Newbury. Sám odjel do Oxfordu, zatímco Essex se triumfálně vrítil do Londýna. Karel I. se dohodnul na spolupráci s Iry a parlamentaristé jednali se Skoty. S jejich podporou pak parlament vyhrál bitvu u Marston Moor (2. července 1644) a získal tak na svou stranu York a sever Anglie.

Roku 1645 parlament opět potvrdil svoje odhodlání vést válku až do konce. Byl odhlasován zákon zvaný Self-denying Ordinance, ve kterém se členové obou parlamentních komor vzdali vojenského velení. Vojsko bylo reorganizováno a vznikla Armáda nového typu (New Model Army), v jejímž čele stál sir Thomas Fairfax a Oliver Cromwell jako zástupce velitele. Ve dvou dalších bitvách – u Naseby a Langportu byla Karlova vojska zničena. Karel I. se pokusil získat stabilní podporu a upevňoval svoji pozici v oblasti Midlands. Jeho hlavními opěrnými body se staly Oxford a Newark on Trent v Nottinghamshire. Roku 1646 se uchýlil pod ochranou Skotů do Southwellu v Nottinghamshire. První občanská válka skončila.

Druhá občanská válka

Karel I. se pokusil dohodnout se Skoty a roku 1647 jim nabídl novou církevní reformu. Ačkoliv Karel sám zůstával vězněm Skotů, vedla tato dohoda k druhé občanské válce. V létě roku 1648 došlo k sérii roajalistických povstání a skotské invazi. Oddíly věrné parlamentu potlačily většinu anglických povstání bez velkých obtíží, avšak povstání v Kentu, Essexu a Cumberlandu, vzpoura ve Walesu a skotská invaze vedly ke krvavým bitvám a dlouhým obléháním. Rozhodující bitva se odehrála v srpnu 1648 u Prestonu v Lancashire. Cromwellovy oddíly porazily roajalisty a tím byla ukončena druhá občanská válka. Karlova zrada přiměla parlament zvažovat, zdali se má vůbec znovu ujmout vlády. Ustanovil se zvláštní soud, který obvinil Karla ze zrady. Král byl shledán vinným a 30. ledna 1649 popraven.

Tretia občianska vojna

Írsko

Od povstání roku 1641 se Irsko trvale zmietalo ve válce. Většina ostrova byla pod kontrolou Irské katolické konfederace. Konfederace, kterou po zatčení Karla I. roku 1648 ohrožovala vojska parlamentu, podepsala spojeneckou smlouvu s anglickými roajalisty. Do čela takto vzniklé spojenecké armády se postavil markýz z Ormondu. V srpnu roku 1649 se v Irsku vylodil Oliver Cromwell se svým vojskem rozhodnutý spojence porazit. Markýz z Ormondu obsadil Droghedu a Wexford. Oliver Cromwell tato města oblehl a dobyl. Během masakru zemřelo téměř 3500 lidí, z toho asi 2700 roajalistických vojáků a všichni ozbrojení muži ve městě, včetně civilistů, vězňů a katolických kněží. Tato událost se hluboce vryla do irské paměti a byla jednou z příčin irsko-anglické a katolicko-protestantské nevraživosti během posledních tří století. Události v Droghedě a Wexfordu jsou spíše symbolem irského vnímání Cromwellovy krutosti, protože následným bojům a partyzánské válce padlo za oběť mnohem více lidí. Dobývání Irska vojsky parlamentu trvalo až do roku 1653, kdy se vzdaly poslední oddíly Irské katolické konfederace a roajalistů. Odhaduje se, že během války až 30% irské populace zahynulo nebo odešlo do exilu. Téměř všechna půda patřící irským katolíkům byla po dobytí zkonfiskována a rozdělena mezi věřitele a vojáky parlamentu a Angličany, kteří se v Irsku usadili ještě před válkou.

Skotsko

Poprava Karla I. změnila průběh občanské války ve Skotsku, kterou proti sobě vedli roajalisti a stoupenci covenantu od roku 1644. Boje ustávaly a vůdce roajalistů markýz z Montrose odešel do exilu. Brzy se však vrátil, aby bojoval za Karla II., byl však zrazen a v květnu 1650 popraven. Karel II., syn popraveného krále, se mezitím dohodl se stoupenci covenantu, kteří se obávali o náboženskou svobodu presbyteriánů, pokud by se Skotsko začlenilo do Commonwealthu.

V červnu roku 1650 se Karel II. vylodil ve Skotsku. Skotští roajalisti spojení s přívrženci covenantu byli novou hrozbou pro Olivera Cormwella. Ten se tedy okamžitě vydal do Skotska a oblehl Edinburgh. Kvůli nedostatku zásob však obléhaní vzdal a stáhl se k městečku Dunbar. Skotská armáda v čele s Davidem Lesliem se mu pokusila odříznout cestu, avšak byla poražena 3. září 1650 v bitvě u Dunbaru. Cromwell se pak zmocnil Edinburghu a do konce roku už měl pod kontrolou většinu jižního Skotska. Karel II. táhnul v čele skotské armády do Anglie pronásledován Cromwellem. Generál George Monk dokončil parlamentaristické tažení ve Skotsku, když obsadil Stirling a Dundee. Během roku 1652 byly zbytky roajalistického odporu rozprášeny a Skoti získali 30 míst v londýnském parlamentu.

Anglie

Podpora roajalistů v Anglii nebyla tak silná, jak Karel II. doufal. 3. září 1651 se Karlova armáda utkala s Cromwellovou Armádou nového typu a anglickou domobranou v bitvě u Worchesteru a byla drtivě poražena. Karel II. byl nucen tajně prchnout ze země.

Následky

Odhaduje se, že během války ztratily Anglie, Skotsko a Irsko asi 10 % obyvatelstva. Jak to bylo v této době obvyklé, zahynulo následkem nemocí více lidí než následkem bojů. V letech 1649-1653 a 1659-1660 byla Anglie (a později i Skotsko a Irsko) republikou. Od roku 1653 do roku 1658 vládl v zemi (protektorátu) Oliver Cromwell jako lord protektor. Parlament se v této době zmítal ve vnitřních bojích. Po Cromwellově smrti roku 1658 nastoupil jeho syn Richard Cromwell. Tomu se však nepodařilo získat důvěru armády a po sedmi měsících vlády byl svržen. V květnu 1659 byl znovu svolán Kusý parlament, avšak kvůli sporům s vojskem byl v říjnu roku 1659 opět rozpuštěn. V této situaci zasáhl generál Monck, opustil se svou armádou Skotsko a vydal se na jih. 4. dubna 1660 zveřejnil Karel II. podmínky pro přijetí koruny v dokumentu zvaném bredská deklarace. Monkovi se podařilo zorganizovat nový parlament, který 8. května prohlásil, že král Karel II. podle zákona vládnul od popravy svého otce Karla I. v lednu 1649. Karel II. se vrátil z exilu v květnu roku 1660 a byl nadšeně přijat za krále. 23. dubna 1661 byl ve Westminsterském opatství korunován. Tyto události vešly do dějin jako restaurace Stuartovců. Vzhledem k tomu, že občanská válka byla ukončena obnovením monarchie se souhlasem parlamentu, Anglie a Skotsko se vydaly na cestu k nastolení konstituční monarchie jako formy vlády. Později, roku 1707, tento systém vedl ke spojení těchto dvou království.

Bibliografia

Commons ponúka multimediálne súbory na tému Zdenekk2/pieskovisko
Commons
CHURCHILL, Winston Spencer. Dejiny anglicky hovoriacich národov. Diel druhý: Nový svet. Praha: Český spisovatel, 1998. s. 306. Prel. Radka Ederová a Eva Křístková. ISBN 80-7203-174-0.
MORGAN, Kenneth O. a kol. Dejiny Británie. Praha: Lidové noviny, 2002. s. 639. Prel. Ivo Šmoldas. ISBN 80-7106-347-9.
MUNCK, Thomas. Evropa sedemnácteho storočia, 1598-1700. Praha: Vyšehrad, 2002. s. 468. Prel. Vítězslav Kremlík, Ingrid Vichnarová, Michaela Ponocná. ISBN 80-7021-508-9.
POLIŠENSKÝ, Josef. Dejiny Británie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1982.

Tento článok je čiastočný alebo úplný preklad článku Anglická občanská válka na českej Wikipédii.