z Wikipédie, slobodnej encyklopédie
Výstupná práca zlata a hliníka
Výstupná práca elektrónu (označuje sa 
alebo 
) je práca, ktorú je nutné vynaložiť na odlúčenie elektrónu z daného druhu atómov,[1] t.j. je to energia potrebná na extrakciu elektrónu z Fermiho hladiny nenabitého kovu do vákua.[2] Výstupná práca elektrónov je záporne vzatý reálny potenciál elektrónov .[3] Výstupnú prácu elektrónu možno merať Kelvinovou metódou vibrujúceho kondenzátora, fotoelektrickou metódou, termoionickou metódou a kalorimetrickou metódou.[3]
Výstupné práce elektrónov () niektorých kovov[3] vztiahnuté na jeden elektrón
| Kov
|
/mV
|
metóda
|
Zdroj
|
| bárium
|
2,39 ± 0,05
|
kontaktný potenciál proti volfrámu
|
[3]
|
| kobalt
|
4,41 ± 0,10
|
termoionická
|
[3]
|
| železo
|
4,48 ± 0,06
|
termoionická (pod prechodom beta - gama)
|
[3]
|
| železo
|
4,21 ± 0,05
|
termoionická (nad prechodom beta - gama)
|
[3]
|
| horčík
|
3,67 ± 0,02
|
fotoelektrická
|
[3]
|
| molybdén
|
4,20 ± 0,02
|
termoionická
|
[3]
|
| nikel
|
4,61 ± 0,05
|
termoionická
|
[3]
|
| draslík
|
2,26 ± 0,02
|
fotoelektrická
|
[3]
|
| striebro
|
4,33 ± 0,05
|
kontaktný potenciál proti báriu
|
[3]
|
| tantal
|
4,19 ± 0,02
|
termoionická
|
[3]
|
| volfrám
|
4,49 ± 0,02
|
fotoelektrická
|
[3]
|
| zinok
|
4,28 ± 0,02
|
kontaktný potenciál proti báriu
|
[3]
|
| urán
|
3,27 ± 0,05
|
termoionická
|
[3]
|
Výstupné práce elektrónov () niektorých látok
| Látka
|
/mV
|
Zdroj
|
| sodík
|
2,3
|
[4]
|
| draslík
|
2,3
|
[4]
|
| vápnik
|
2,9
|
[4]
|
| urán
|
3,6
|
[4]
|
| horčík
|
3,7
|
[4]
|
| kadmium
|
4,1
|
[4]
|
| hliník
|
4,1
|
[4]
|
| olovo
|
4,1
|
[4]
|
| niób
|
4,3
|
[4]
|
| zinok
|
4,3
|
[4]
|
| železo
|
4,5
|
[4]
|
| ortuť
|
4,5
|
[4]
|
| ITO (zliatina oxidu inditého a oxidu ciničitého)
|
4,7
|
[4]
|
| meď
|
4,7
|
[4]
|
| striebro
|
4,7
|
[4]
|
| uhlík
|
4,8
|
[4]
|
| kobalt
|
5,0
|
[4]
|
| nikel
|
5,0
|
[4]
|
| zlato
|
5,1
|
[4]
|
| platina
|
6,3
|
[4]
|
- ↑ BRDIČKA, Rudolf; DVOŘÁK, Jiří. Základy fysikální chemie. 2. prepracované. vyd. Praha : Academia, 1977. (český)
- ↑ SAMEC, Zdeněk. Elektrochemie. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-948-0.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p DVOŘÁK, Jiří; KORYTA, Jiří; BOHÁČKOVÁ, Vlasta. Elektrochemie. 2. doplnené. vyd. Praha : Academia, 1975. (český)
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t BARD, Allen J.; INZELT, György; SCHOLZ, Fritz. Electrochemical Dictionary. 2. vyd. New York : Springer, 2012. ISBN 978-3-642-29550-8. DOI:10.1007/978-3-642-29551-5
